O našem oddílu
Informace o nás Historie oddílu Družiny Činovníci Rádci Roveři Oldskauti Klub přátel Matrika Facebook
Pro členy & rodiče
Fotogalerie
Přihlášení uživatelů
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo
Historie oddílu

Historie 6. oddílu Širokko Tábor

Historie 6. chlapeckého oddílu z Tá­bo­ra se začala psát v době oku­pa­ce a druhé světové války. Přesný datum vzniku dnes již neznáme, ale podle dochovaných pramenů to bylo v roce 1940. Již toho roku z jara, přesněji 30. dubna byla v divadle uvedena hra Jaroslava Foglara „Tábor ve sluneční zátoce“, kterou sehráli v režii Josefa Zenkla chlapci z našeho oddílu. Vůdce oddílu ve hře hrál Josef Schneider, ochotník, který byl od té doby přezdívaný Jestřáb. Z registrace toho roku víme, že oddíl čítal 22 členů a v jeho čele stál bratr Karel Parma. Jeho zástupcem byl bratr Bořivoj Lauda. I v této nelehké době vyjel oddíl na svůj první letní tábor. Tento se konal u rybníku Holná v okrese Jindřichův Hradec a vedl jej bratr J. Maryška. Kde tenkrát měl oddíl klubovnu, se nám zatím nepodařilo zjistit. Výnosem říš­ské­ho protektora byl Junák dne 28. 10. 1940 rozpuštěn a jeho majetek zabaven. A tak skončilo i první období oddílového života.



období 1945–1948

Činnost oddílu byla obnovena záhy po osvobození v roce 1945. V jeho čele stanul bratr Zdeněk Bistřický – Bíra a jeho zástupcem byl bratr Tomáš Komrska. Je velmi prav­dě­po­dob­né, že z této doby pochází i náš nejstarší oddílový prapor. Víme též určitě, že v roce 1945 v oddíle byla družina Vlků a Sov. Po jedné ze stře­dis­ko­vých her s indiánskou tématikou přijal oddíl jméno Rudý Manitou a organizačně byl včleněn do 1. chlapeckého stře­dis­ka. Kroj chlapců z „šestky“ tehdy doplňoval červený šátek, který sym­bo­li­zo­val název oddílu. Oddíly si tenkrát totiž mohly samy zvolit svojí barvu. Stejně jako u všech dalších oddílů i u nás významně stoupl počet členů. O tom, kde se ale hoši scházeli při dru­ži­no­vých schůzkách zatím nic přesně nevíme, ale nejspíše to bylo ve školách na Maredově vrchu. Za to víme, že letní tábor vedený Bírou se konal na Šumavě v Hart­ma­ni­cích a hlavním táborovým pro­gra­mem byla pomoc při žních. Činnost tohoto roku byla velmi bohatá a „6“ se na ní aktivně podílela. V soutěži o nejlepší junácké fo­to­gra­fie jsme vedli spolu s „2“ a „5“. Účastnili jsme se pro­pa­gač­ní­ho zájezdu do Písku, 27. června, kde jsme navštívili americké vojáky, v září jsme vyjeli do Milevska na Skaut­ský den a zúčastnili se tam závodu tříčlenných hlídek. Vy­stu­po­va­li jsme i na první akademii pořádané 1. a 2. táborským stře­dis­kem. V roce 1946 na­stou­pil na místo zástupce vůdce oddílu bratr Josef Paulík. V re­gis­tra­ci z onoho roku se dočteme, že oddíl měl 34 členů a scházel se, spolu se 7. oddílem v přístavbě na dvoře škol na Maredově vrchu. V létě „6“ tábořila od 26. června do 24. července u bývalé cihelny poblíž Červené Řečice. „Zmijí tábor“ tak byl nazván. A jaká byla činnost oddílu? Již 20. ledna jsme pořádali představení lout­ko­vé­ho divadla na Střelnici. V únoru, přesněji 10. jsme byli na stře­dis­kové hře na Koldovce, 7. dubna na Kozím Hrádku a 23. září jsme na stře­dis­kové hře také nechyběli. V červnu jsme také pořádali táborový oheň na Babí hoře, ke kterému jsme pozvali bratra Emanuela Chalupného, za­kla­da­te­le táborského skau­tin­gu a v té době za­stá­va­jí­cí­ho post obla­stní­ho velitele. Nechyběli jsme ani při oslavách prvního výročí konce druhé světové války 18. 5. v Mnichu. Rok 1947 se vepsal do pamětí skautů celého světa jam­bo­ree ve Francii „Jamboree Míru“, kterého se účastnili i čtyři skauti z Tábora. Dva z nich byli z našeho oddílu. Byli to Standa a Harry. Na táboře toho roku, který se jmenoval „ Tábor pod břízami“ a konal se od 7. července do 2. srpna byly jistojistě družiny Pardálů, Sov a Daňků. To jsme ale přeskočili a vy­ne­cha­li jsme tak vele­dů­le­ži­tou in­for­ma­ci jako že vůdcem oddílu byl bratr Vocel, oddíl re­gis­tro­val 33 členů a klubovnu měl v domku na Špitálském náměstíčku. Smutný byl pro všechny skauty, tedy i pro ty z našeho oddílu, rok 1948. Nejprve bylo 25. února vydáno „Provolání“ akčního výboru Junáka, pod které se ústřední rada a náčelnictvo odmítlo podepsat. Vedení Junáka tedy obsadili ko­mu­nis­té. 28. 10. 1948 byl Junák, ústředí skaut­ské výchovy vládním výnosem rozpuštěn a včleněn pod novým názvem do ČSM. Koncem února přestali pracovat i oblastní a okrskoví velitelé. 12. dubna se v Táboře konala ustavující schůze krajského akčního výboru Junáka svolaná ČSM, kde byla většina dosavadních činovníků vy­škrt­nu­ta a na­hra­ze­na svazáky. I přes tyto neradostné události náš oddíl hledá na léto tábořiště u Nežárky. Nakonec ale táboří a to pod vedením bratra Václava Skládaného, synovce Emanuela Chalup­né­ho, a bratra T. Krcha – Stožára. v Krkonoších u Ko­ře­no­va a účastnilo se ho 24 skautů. Pak svoji činnost ukončuje.

období kolem roku 1968

Podruhé byla činnost oddílu obnovena na jaře roku 1968. V čele oddílu stál bratr František Šrůta – Iša. Oddíl re­gis­tro­val 25 chlapců. První schůzky se odehrávaly na Lužnické plovárně. Ale již v druhé polovině června se chlapci domlouvají, že se budou scházet na sadech u „Červeného altánku“. Pro­cvi­čo­va­li se ve skaut­ské praxi, de­ba­to­va­li o myšlenkách skau­tin­gu, četli si z Hochů od Bobří řeky. Chlapci se také při­pra­vo­va­li na velký zářijový nábor nováčků. Stře­dis­ko­vé­ho tábora na Lipce se z oddílu nikdo neúčastnil. 27. září se konala zahajovací schůzka na které se skládala nováčkovská zkouška. Ti nejlepší pak večer u spo­leč­né­ho ohně se 4. oddílem složili skaut­ský slib. A bylo jich pět. Ti samí se později zúčastnili stře­dis­ko­vé­ho rádcovského kurzu. Zajímavé je, že oficiální obnovení činnosti „6“ proběhlo za účasti bratra stře­dis­ko­vé­ho Jaro­mí­ra Šimka – Johnyho až 5. října na plovárně u Lužnice. A těch nováčků co přišlo. Naší klu­bov­nou byla od září chata nad bývalou plovárnou na Lužnici. Ne ale na dlouho. Již 1. lis­to­pa­du chlapci poprvé navštívili klubovnu novou v Zahradnické ulici č. p. 324. Skoro každá sobota pak byla věnována úklidu, opravám, zavádění elek­tri­ky. Celkem bylo odpracováno na 150 ho­din. Hořejší místnost v domě jsme pro­na­ja­li 1.dívčímu oddílu. Sou­čás­tí výzdoby naší klubovny se 13. prosince stala historická stře­dis­ko­vá vlajka, která nám byla svěřena do správy. 14. prosince se konala stře­dis­ková hra „Za nástěnnými malbami“, kterou jsme s 210 body vyhráli. V novém roce 1969 vedl oddíl stále Iša a naplno pra­co­va­ly[ t]ři družiny, Medvědi, Lišky a Vydry. Z jara se pět našich hochů zúčastnilo rádcovského kurzu v Masarykově do­mo­vě a na Knížecím rybníku, oddíl konal v Podolí lesní brigádu a ještě před prázdninami, 26. dubna, se uskutečnil slibový oheň. 24. května se konala v městském divadle, před plným malým sálem dvě představení Junácké akademie, kde jsme také nechyběli. „6“ toho roku tábořila u rybníka Chobot nedaleko Sepekova. Tábořících bylo 28. Již první dny roku 1970 přinesly chmury do myslí všech skautů, opět se mluvilo o včlenění Junáka do jednotné dětské or­ga­ni­za­ce Pionýr. Činovníci ani oddíly neměly moc na výběr, kdo tak neučinil do 1. září musel skončit s činností. V čele oddílu stále stál Iša a oddíl měl 25 členů a užíval stále stejnou klubovnu. Vůdcovými zástupci byli bratři Oldřich Mikeš a Jindřich Šimon. Na letní tábor vyjeli společně se „7“ a to na Šumavu ke Krejčovicům, k rybníku Kačerov. A to bylo na­pos­le­dy. Pak Iša jako vůdce oddílu skončil, jelikož ze svého přesvědčení, věrný skaut­ským ideálům a myšlenkám svo­bo­dy a de­mo­kra­cie odmítl pracovat pod Pionýrskou organizací. Stejně tak učinil i bratr Franta Pecival – Fery ze 4. chlapeckého oddílu. Do čela dnes již bývalé „6“ se od září postavil Ola Mikeš a oddíl se stal součástí pionýrské skupiny Jana Žižky z Trocnova při Okresním domě dětí a mládeže, kterou založili skautští činovníci a kam převedli i části svých oddílů. Skupina v li­sto­pa­du pořádala polní hru v pros­to­ru Mi­li­čín­ských vrchů, kterou zakončila poslední skaut­skou pře­hlíd­kou, za přítomnosti 222 účast­ní­ků, na že­lez­nič­ní stanici Ješetice. Následující roky se oddíly snažily fungovat v duchu skaut­ských zvyklostí, ale šlo to stále obtížněji. Chlapci z našeho oddílu spolu s „2“ a „3“ tábořili v roce 1973 na Marazu a tento tábor vedli bratři „Perko“ a Olda Mikeš. V roce 1974 tábořila bývalá Šestka vedená Oldou samostatně v Záblatí na Šumavě. O rok později se tábořili opět na Šumavě a opět pod Oldovým vedením. Roku 1976 už z původních oddílů fun­go­va­li pouze tři. Šestka byla mezi nimi a tentokráte pod vedením Vosy vyrazila na společný tábor s Trojkou vedenou Tátou na Jilem. Tito dva činovníci po prá­z­dni­nách skončili, jejich oddíly se spojily a vedeni Cvrčkem, Jírou, Jajdou, Kidem a Hum­pálem po­kra­čo­va­ly a tá­bo­ři­ly až do roku 1980. Ale to již na táborech nebyl nikdo ze starých skautů.

Odbobí kolem roku 1985 — Vznik klubu „Širokko“

Dále navázat na historii oddílu až jeho obnovením v roce 1989 bychom vy­ne­cha­li jeden významný bod jeho historie. Její tvůrci tehdá pranic netušili o šestém skaut­ském oddíle, a i jejich představy o skau­tin­gu samotném byly pouze vyčtené ze skaut­ských románů a příruček Ale zřejmě Osud tomu tak chtěl a tak svedl jejich cesty a činy a navíc i vše správně načasoval. 24. dubna 1985, ve svátek svatého Jiří, patrona skautů, založila čtve­řice chlap­ců klub Širokko. Byli to hoši převážně z Kopečku, spolužáci. Měli velké štěstí a tak hned v začátcích se jim podařilo získat klubovnu v zadní části domu č. p. 2286, v ulici Angela Kančeva. Podařilo se to dík Mar­ti­no­vi Sychrovi – Sisimu, který byl jedním ze za­klá­da­jí­cích členů a v domě bydlel. A jaká byla ta klubovna? Malá, ale přesto útulná a nechybělo v ní nic, co ke klubovně patří. Malby na zdech, nástěnky, vlajka, totem, … Těžko věřit, že toto vše skrýval pouhý přístřešek na po­pel­ni­ce pod schody, který byl onou klu­bov­nou. Chlapci z klubu se nejprve scházeli jako obyčejná parta z ulice, ale tak, jak četli fo­gla­rov­ky, dostávala i jejich činnost jasnější řád. A ote­vřeme-li první klubovou kroniku, už na její úvodní straně na­lez­ne­me skaut­skou lilii. Její význam byl tehdy klubařům ještě dost zastřený po­my­sl­nou mlhou, ale přesto tušili, že se za tímto znakem skrývá něco úžasného. A tak i s každým dalším zápisem je patrné jejich putování za tímto sym­bo­lem a snaha o to být jako ti skauti z knih a časopisů. Tenkrát o zno­vu­ob­no­ve­ní skau­tin­gu jen snili a tajně doufali, že to jednou zažijí. Nikdo z nich netušil, jak už to je blízko. A tak se snažili žít a konat tak, aby své okolí skutky přesvědčili, že skauting je úžasná cesta, která vychovává slušné lidi. Krom her, bodovaček a soutěží pro­bí­ha­lo i intenzivní plnění 13 bobříků a Bobřích stezek. Klub začal podnikat jednodenní výpravy a záhy i ty s pře­no­co­vá­ním. Kluci si vyrobili vlastní vlajku a totem a už v únoru 11. roku 1986 byl na světě první klubovní kroj. Černá rádiovka, žlutý šátek, bíle tričko s kres­bou Širokka a modré kraťasy. A právě na této schůzce vstoupil do klubu Michal Straka – Miky, který se do té doby účastnil činnosti a psal kroniku jako host a nováček. Měsíc a půl po této události, při 38. podniku klubu se hoši poprvé na Babí hoře potkali s Bobrem – Mi­cha­e­lem Kučerou, kte­ré­mu pak 29. dubna, čtyři dny po 1. Honu na Širokka, velké večerní hře, nabídli členství v klubu a místo náčelníka. Ten tento post sice odmítl, ale uvolil se být klubovním rádcem. Sled událostí pak nabral rychlý spád. Klub se přátelil s TS Tri­lo­bi­ti, ctil své zásady a zákony, schůzky začaly být pra­vi­del­ně­jší a pátrání po stopách skau­tin­gu in­ten­ziv­něj­ší. Už v květnu spatřil světlo světa návrh nového kroje, který se pak v této podobě užíval až do konce klubovní éry a který je dodnes ucho­vá­ván a opatrován všemi teh­dej­ší­mi členy. Od skaut­ského byl takřka k nerozeznání. Zelená košile s do­mo­ven­kou Tábor nad kapsou, na levém rukávu znak klubu, na pravém barevné knoflíky získaných Bobříků a stezek, u některých nejvýše nášivka za získaná Orlí pera. Košili doplňovaly hnědé manšestrové kraťasy se skaut­ským opas­kem, hnědý šátek sepnutý tur­bán­kem a černý baret. Hoši byli na tento kroj hrdí, těšil je zájem především starších lidí, pamětníků skau­tin­gu, se kterými se na cestách často dávali do řeči. Vůbec bylo zvláštní, kolik času kluci v kroji trávili. Mimo schůzek býval jediným oble­če­ním na jejich výpravách, vandrech a táborech. Kluci z klubu jezdili na výpravy do lomu u Maršova, na Babí horu, chodili dálkové pochody, zúča­st­ňo­va­li se lesních brigád s och­rán­ci přírody, utužovali svoji tělesnou zdatnost, učili se novým do­ved­nos­tem, tak, jak jim rukama pro­chá­ze­ly staré skaut­ské příručky. Pravidelné schůzky již měly předem při­pra­vo­va­ný program, v jehož řízení se poctivě střídali. Dalším významným mezníkem v čin­nos­ti klubu byl jeho 70. podnik, výprava na Osadní potok. Ta se uskutečnila 20.–22. června 1986 a hoši tam z kulatin po­sta­vi­li svojí první opra­vdo­vou podsadu. O letních prá­zdni­nách se konal velký puťák na Berounku, přičemž jsme poprvé spatřili lomy Amerika. Schůzka na konci těchto prázdnin vnesla trochu chmury do myslí klubařů. Sisi, Miky a Ferda – Martin Tichý ukončili základní školu a přešli na učňák. To by samo o sobě tak nevadilo, kdyby ten Sisiho nebyl v Praze. Ale co, řešení se našlo, schůzky byly naplánovány na pátek a klub pokračoval. Hned v září výpravou právě do Prahy na Slavín k hrobu A. B. Svojsíka. 10. října se pak na Babí hoře konala 1. Slavnost za­pa­da­jí­cí­ho slunce. Celé září a podzim vůbec byl ve znamení hledání nováčků. Pár jich přišlo, ale nikdo neobstál v snad až příliš tvrdých podmínkách pro přijetí. Mnozí z nich ale s klubem zažili ne­za­po­me­nu­tel­né podniky, vý­pra­vu do Maršova stavbu ze­ml­jan­ky, slavnostní 100 schůzku, hru Po stopách staré kostnice, … V samém závěru roku 1986 se vydal celý klub na zimní tábor, který je v kronice zapsán jako 105. podnik „tábor u zlatonosné řeky“ Začátek roku 1987 byl v duchu radovánek na sněhu a velké stopovací hry Hon na Zelenou příšeru. Další nováčci se opět více či méně úspěšně pokoušeli o splnění Nováčkovské zkou­šky, ale zase marně. Koncem ledna začali hoši pracovat na vydání prvního čísla občasníku Stopař. Ten vyšel 6. února, ve stejný den, kdy do klubu přišel další nováček Martin Skala – Medvěd, aby se už dalšího dne s klubem vydal na ví­ken­do­vou dvou­denní výpravu. Té zimy se konala ještě velká výprava „Na Klondyke“ vedená Mikym a výprava „Po stopě šedého vlka“. Tyto však zcela zastínilo setkání a beseda se spi­so­va­te­lem Ja­ro­sla­vem Foglarem – Jestřábem, kte­ré­ho jsme v Táboře přivítali 24. března 1987. Do poslední chvíle se nevědělo, zda bude beseda povolena a ko­mu­nis­tic­ké or­gá­ny se činily co to šlo aby nebyla. Ale dobrá věc se podařila a členové klubu a jejich blízcí kamarádi si splnili svůj velký klukovský sen. Byli na blízku, hovořili s Jes­třá­bem, předvedli mu své kroniky, deníky a cancáky, získali jeho podpis. Radost z tohoto životního setkání následně nemohla zkazit ani sku­teč­nost, že Bobr s Danečkem byli proto málem vyloučeni z gymnázia. Ve stínu tohoto velkého setkání bychom málem zapomněli na fakt, že Medvěd 3. 4. úspěšně složil No­váč­kov­skou zkoušku a stal se řádným členem klubu. Čas do prázdnin trávili klubaři brigádkami na sběr starého papíru, aby naplnili klubovní pokladničku, vý­pra­va­mi do Maršova a pra­vi­del­ný­mi schůzkami. V dubnu se také konala městská pátrací hra „Po stopách královské lilie“ připravená Bobrem. V té době si klub začal získávat mnoho přátel mezi trampy a turisty a mnozí z nich se zúčastnili i 2. Honu na Širokka konaného 24. dubna 1987 jako 136. podnik klubu. Tenkrát jej vyhrál Bobr. V čase před­prá­zdni­no­vém klub dvakráte vyrazil na Brdy a pak ještě na Dívčí kámen a na písničkový festival Svojšický slu­no­vrat a Osadní potok. Tou dobou se konaly klubovní podniky takřka každý víkend. Před letním „Táborem pod vysokým bodlákem“ u Trhových Svinů navštívili hoši ještě kemp Černý rybník a finále Porty v Plzni. Již zmiňovaný stálý dva­ná­cti­denní tábor a následná výprava na Sázavu, na Lipnici, kde tábořil A. B. Svojsík s prvními skauty, mezi nimi i s básníkem Jiřím Wolkerem, byly dalšími z vrcholů klubové-skaut­ské činnosti. Po prázdninách činnost chlapců směřuje ale stále více k tram­pingu. Měli snad pocit, že zatím co klubaření je velkou hrou na skauting, tramping se dá žít opravdově a přitom vychází ze stejných kořenů. Dál se hoši scházeli na schůzkách, dál pořádali hry a výpravy, ale přibývalo i vandrů a potla­chů. Ne­za­po­me­nu­tel­nou akcí klubu byl zimní putovní tábor na Brdech a jejich přechod. 3. ročníkem Honu na Širokka se oficiálně uzavřela historie skaut­ského klubu Širokko. Byla snad zdánlivě krátká, ale přebohatá na zážitky a životní setkání. Hoši se sami rozhodli toto období ukončit, protože si dobře uvědomovali rozdíly mezi tram­ping­em a skau­ting­em a sami na sobě začali pociťovat, že se stávají čím dál více trampy. Pouto ke klubu bylo ale tak silné, že v samém závěru Honu na Širokka pozvali přítomné na další ročník, pořádaný již trampským spo­le­čen­stvím Old Širokko. Tradice Honů tak nebyla od svého vzniku do dnes nikdy přerušena. TS Old Širokko téměř ve stejném složení, odešel jen Ferda, pokračuje ve své činnosti dál. Sice se již nekonají pravidelné páteční schůzky, ale stále se jezdí ven, na vandry, pořádají se „Čarodějnice“, jezdí se na po­tla­chy. TS dostálo slibu a uspo­řá­da­lo 4. ročník Honu a pak i ini­cio­va­lo založení trampské osady Vlčí stopa, jíž se stal Bobr šerifem.

rok 1990

Nikdo z členů Širokka se nikdy ne­zpro­ne­vě­řil myšlenkám skau­tin­gu a tak Sametová revoluce v lis­to­pa­du roku 1989 vnesla nebývalou radost do jejich srdcí. Vše na­svěd­čo­va­lo tomu, že přeci jen poznají opravdový skauting. Po­sled­ní akcí TS Old Širokko byl vzpomínkový vandr v říjnu roku 1990, který proběhl v duchu klubovém, se vším všudy. Na něm vykonal Medvěd skaut­ský slib do rukou Bobra, který se jako první přihlásil hned v lis­to­pa­du 1989 do skaut­ské služby a od­sli­bo­val již v dubnu 1990. A právě Medvěd byl druhým, kdo ho následoval. Třetím byl Miky, který sliboval na Osadním potoce v roce 1994. Éru klubu a trampského sdružení snad nejlépe vystihl pokřik ze vzpo­mín­ko­vé­ho vandru: „Širokko se ne­roz­pad­lo, nenechte se vůbec plést, zapomeňme, že jsme starší, Jestřábem se dejme vést!“ Dlouhá historie klubu Širokko byla do oddílové historie vlo­že­na proto, že bývalí klubaři se stali, vyjma Ferdy a Sisiho, činovníky oddílu a dlouho jej vedli. Na jejich popud přijal i 6. oddíl název „Širokko“ a navázal na bohaté tradice. To vše po jeho obnově v roce 1989, po Sametové revoluci. První oddílovou akcí po obnově, nebudeme-li počítat řadu přípravných rad vedení, a štědrodenní pochod na Příběnice roku 1989, byla zahajovací výprava na Soví říčku 17. 2. 1990. Zúčastnilo se jí ne­u­vě­ři­tel­ných 52 „šes­ťá­ků“. V prvním půlroce činnosti oddíl vedl Jiří Kupec – Jack. Po něm, po táboře se vedení oddílu ujal Bobr. Dosavadní zástupce vůdce Josef Bažant – Báža se rozhodl z oddílu ode­jít a založit nový. Losovalo se pak o to, komu zůstane číslo 6, v losování byl úspěšnější Bobr a tak nám zůstalo jméno i číslo. S Bážou do „8“ odešly i jeho družiny Tuláků a Mravenců.

Vznik dnešního oddílu "Širokko"

K rozdělení došlo v září 1990. Osmička fun­go­va­la dva roky a pak zanikla. Před tím se ale do „6“ vrátila družina Tuláků a „6“ zažívala poslední chvíle ko­edu­ka­ce, zatím jediné v její historii. V družině Tuláků totiž byly dívky Martina Cva­cho­vá – Cvakišová a Marie Dr­do­vá – Bren­dy. Nutno po­dot­knout, že v prv­ním ro­ce čin­nos­ti pod Bážovým vedením fun­go­va­lo v oddíle ještě pět jiných děvčat. Všechny pak později přestoupily do „6“ a „2“ dívčí, nebo ukončily svojí činnost. První družinou po obnovení Šestky byli Čápi, záhy po nich vznikly i družiny Tuláků, Mustangů a Mravenců. Družinu Čápů vedl Bobr, byli v ní kluci různého věku a v dobách kdy ještě našemu oddílu nebyla k dis­po­zi­ci klubovna, se družina scházela v průjezdu na náměstí Jana Žižky. Družina Tuláků, ve které byli roveři se scházela nejprve vždy u někoho doma a pak jim byl po­skytnut azyl jednou z babiček a schá­zeli se v Klo­ko­tech v jedné místnosti jejího stavení.. Nad činností družiny do­zo­ro­val Báža. Po vzniku 8. oddílu přešli Tuláci do něj, po dvou měsících se ale vrátili zpět do Širokka. Další družinou Šestky byli Mravenci, které vedl Báža. Mravenci se scházeli u Báži doma a šlo o kluky různého věku. Poslední z původních družin byli Mustangové. I oni byli vě­ko­vě hodně různorodí. Vedl je Kudrnáč a schá­ze­li se v jeho garáži u tanko­dro­mu. Nejmladší družinou oddílu je roverská družina — kmen HYKYRS. Ke konci roku 1990 náš oddíl získal klubovnu v novém skaut­ském domě v Křížkově ulici č. p. 28 na Starém městě za radnicí. Tam jsme setrvali do roku 1995, kdy jsme se pře­stě­ho­va­li do Žižkovy bašty na Ho­leč­ko­vých sadech č. p. 78. Ale i tuto klu­bov­nu jsme časem opus­ti­li, a to v červnu roku 2002. Tenkrát jsme převezli všechny věci do roz­pa­da­jí­cí­ho se domku na Lužnické plovárně, který jsme už od roku 2000 pomalu opra­vo­va­li. Osud nám ale nepřál a klubovna byla v srpnu roku 2002 při povodních zatopena a značně poničena. A tak, když voda opadla zahájili jsme její intenzivní a kompletní re­kon­struk­ci. Ná­sle­du­jí­cí­ho roku jsme přebývali ve stavební buňce, kterou jsme za­kou­pi­li a dovezli na plovárnu. Víkend co víkend jsme se scházeli na brigádách. Do roka byla většina prací hotova a my opět trávili vánoce ve vlastní klubovně, která nám jak doufáme již zůstane navždy. Ale vraťme se k osobám vůdců oddílu po poslední obnově Junáka. Bobr setrval na tomto postu zatím nejdéle, až do konce roku 1998. Pak vůdcovské žezlo předal Mar­ti­no­vi Skalovi – Ma­lé­mu Med­vědovi. Pod jeho vedením vstoupil oddíl do nového tisíciletí. Jeho nástupcem, dle tradice při Slav­nos­ti za­pa­da­jí­cí­ho slunce roku 2001 jme­no­va­ným, se stal Bohumil Král – Bohoušek řečený též Gybsoň, Sádroň či Ště­ti­náč. Prvním táborem oddílu v roce 1990 byl „Ocelový tábor na nudlovém potoce“ konaný v Jo­sa­fat­ském údolí. Byl mimořádný mimo jiné i tím, že na něm bylo 62 táborníků. V létech ná­sle­du­jí­cích jsme střídali místa táborů a poznávali stále nové. Každý z nich měl svůj osobitý styl a program a mnohdy podle toho dostal i jméno. A právě ono hledání a střídání míst se stalo dalším nepsaným pra­vi­dlem „šestky“. A takto šly naše tábory za sebou:

  • 1991 – Radenín „Tábor Šejdrák“
  • 1992 – Maršov „Tábor pod skleníky“
  • 1993 – Vletice „Tábor grónských skautů a božejáckých motýlů“
  • 1994 – Zlatá Koruna „Tábor na Luncheon­meatech“
  • 1995 – Zlatá Koruna „Tábor klíšťat“
  • 1996 – Zlatá Koruna „Tábor velkých stanů“
  • 1997 – Šebířov „Tábor pandy“
  • 1998 – Záhostice u Chýnova „Tábor na Myším pahorku“
  • 1999 – Skopytce „Tábor provazů“
  • 2000 – Šebířov „Tábor Osad a prasátek“
  • 2001 – Skopytce „Tábor ťatých“ („Alvareze“)
  • 2002 – Josafatské údolí „Bezejmenný tábor“
  • 2003 – Kaliště „Hobití tábor“
  • 2004 – Mlýny „Tábor pečeného kozla“
  • 2005 – Šichova Vesec „Tábor trubačů“
Tábor, který máme před sebou, se bude opět konat v období prvních třech týdnů letních prázdnin a místem ko­ná­ní bude Šumava nedaleko Borové Lady. Ohlédneme-li se za historií oddílu po­sled­ních patnácti let, uvidíme ne­pře­ber­né množství více, ale i méně úspěš­ných podniků, výprav, schůzek a setkání. Náš oddíl se aktivně podílí na společných akcích stře­dis­ka i skaut­ského okresu, při řadě z nich pomáhá i jako jejich organizátor. Ně­ko­lik či­nov­ní­ků pra­co­va­lo a někteří stále pracují ve stře­dis­kové a okresní radě, jakož i or­ga­ni­zač­ním týmu rádcovké školy HUStilka a rádcovského tábora Hra­diš­tě. V oddíle je ctěna řada tradic a zvyků, stejně jako je pořádána řada podniků, bez kterých si ne­do­ká­že­me naši činnost představit. Jsou to akce jako Táborská setkání, Slavnost za­pa­da­jí­cí­ho slunce, Vánoční besídka, štědrodenní pochod k mohyle na Příběnice, zimní stanování, ve­li­ko­noč­ní výprava, noční orientační výsadek Krkošmyck, hra Hon na Širokka, sjíždění řek, brigádky v a okolo klu­bov­ny, … Aby výčet byl kompletní musíme připomenout oblíbené ků­žo­děl­ky, méně oblíbené lapálie okolo od­dí­lo­vé­ho vozítka Ara, páteční čaje v klubovně, pravidelné oddílové rady, oddílový web, … Ale to ze všeho nej­dů­le­ži­těj­ší je, že se okolo „šestky“ a v ní sešla bezvadná parta kluků, která má stále chuť se potkávat, prožívat nová a nová do­bro­druž­ství. Parta, která umí vzít za práci, když je třeba, parta, která umí táhnout za jeden provaz. A tak si přejeme, aby i do let ná­sle­du­jí­cích nad námi držel Širokko svojí ochranou ruku, aby pouto přátelství mezi námi bylo stále pevnější a abychom se za své činy a názory nemuseli nikdy stydět. Buďme věrni našemu pokřiku, který opisuje oddílový znak a jeho slova naplňme činy.

„Přátelství! Je bílý kruh!
Znak oddílu - barva bez stuhy
Síla! V rozích je ukryta!
Lilie! Náš je štít!
Širokko! Širokko! Širokko!
Jako on chceme všichni být!“


| Autor: | Vydáno dne 15. 02. 2007 | 16876 přečtení | Počet komentářů: 543 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Pro návštěvníky
Naše klubovna Nabídka pronájmu
Aktuální informace
31.08.2022: Ztráty a nálezy z tábora

🥣 👕 🥛 🧢 🍽 🧦 🥄 🩳

Z tábora nám zbyly tyto zapomenuté věci , které když nerozdáme, se hromadí k nálezům a ztrátám z předešlých let. Pokud věci poznáváte, nezapomeňte se o ně přihlásit na zahajovací schůzce a vyzvednout si je.

Obsah:
•nerezové i hliníkové ešusy, plastová miska, hrnečky
• plavky, kšiltovka, ponožky do zimy
• mikina, batoh s věcmi uvnitř

 

14.07.2022: Video ze stavby tábora

Z prvního dne tábora máme krátké video.

Interní část

Vytvořil Varuz (C) 2007, s využitím phpRS a nginx server